Třídní výlet - Orlické hory, den 4
Co by to bylo za výlet, bez klasické návštěvy místní nejbližší vesnice. Ale jak na to? Nakonec padla nota na klasickou skautskou hru "sirka". Hra prověřuje komunikační a mediační dovednosti jedinců, odvahu a smysl pro šmrnc. V zásadě jde o to, že žáci dostanou každý 1 sirku a mají za úkol jí směnit za nejhodnotnější věc. Bylo to trochu riziko, neboť nikdo nemohl tušit, jak se zachovají místní tvrdokrajní občané, až za nimi přijde tlupa puberťáků se sirkou a začnou smlouvat. Jsme na hranicích s Polskem, takže jsme čekali ledasco.
Inu, po snídani jsme vyrazili v pevném pochodovém tvaru do 3,5 kilometru vzdálené vesnice Orlické Záhoří, kterou paní učitelka Círová spíše klasifikovala na menší městečko. Danko označený reflexní vestou městská policie Praha, jako správný maják zavíral celou skupinu a naši běžci Tomáš H. a Matěj H. naopak leadrovsky razili cestu po rozpáleném asfaltu. Vzhledem k tomu, že zde po hraničářské cestě projede přibližně jedno auto za den, věděli jsme, že nejrychlejší cesta je zároveň velmi bezpečná. Napravo Polsko, nalevo louky s pasoucím se skotem, všude okolo temné převážně jehličnaté lesy, nad hlavou svítící slunce, všudypřítomná vonící smůla z pokácených stromů - zkrátka krása. Po dosažení našeho cíle – parku vedle místního kostela sv. Jana Křtitele, který hned s nedalekým klasickým konzumem označoval střed obce, jsme zadali pravidla hry. Místo a sraz, za hodinu a půl – co by se mohlo přihodit? Po odstartování se naše kupecké skupinky rozešli po neznámé obci a my s paní učitelkami jsme se rozhodli, že pro vnitřní pohodu zůstaneme základnou na kostelním parku, ovšem nejdříve navštívíme místní samoobsluhu a zjistíme, zda je stejná, jako za dětství pana učitele, který zde vyrůstal. Uvnitř konzumu jsme potkali hned několik skupinek a připadali jsme si jak na Istanbulském bazaru – s paní konzumní, s pánem co stál ve frontě, s babičkou, která si jela na kole nakoupit, s paní poštmistrovou – tak s těmi všemi, za tu krátkou chvíli, stihli dvě skupinky navázat obchodní kontakty. Věděli jsme tedy, že je to na dobré cestě. Když jsme odcházeli zpátky do parku, všimli jsme si, že ke konzumu přijíždí hyudnai státní policie… „za policajtama nepůjdou“ řekli jsme si s paní učitelkou a pokračovali jsme zpátky na louku.
Střih, 11:35 v čas našeho srazu. Najednou se objevil výjev jako z bible, kdy Mojžíš vyvedl izraelity přes Jordán z Egypta, nebo mamelucká karavana co právě dorazila prodávat na místní trh. „Viky, Kiki, Klára, Verča, Tomko, Štěpán, Danko, Lisa, Darča, Matěj H., Tomáš H., Barča, Síma, Emma, Marta, Laura, Anička“ počítali jsme, akorát nám chyběla alegorická skupinka Chromda, Matouš, Áňa, Fíla a Zelko. Chvíli jsme pochybovali, jestli hoši respektovali naše vymezení herního pole, které jasně říkalo „nechodit přes čáru do Polska“, ale po tom, co se okolo kostela vyvalil chumel známých tváří, v čele s Matym, který nesl igelitku plnou věcí, bylo vše ok.
Po krátkém checku a sdělení si prvních dojmů jsme se začali stejným vojenským stylem přesouvat zpět a to s jedinou změnou, kdy reflexním majákem označující pohybující se skupinu po vozovce, se stala dobrovolně Lisa. Po příchodu na penzion jsme si všichni lehli do trávy u vody a v kruhu postupně ukazovali, co kdo vykupčil (v řeči Gen Z „vytradil“ [vytrejdil]).
Začalo to tím, že nám Hermys a Matěj H. řekli, že po tom, co jsme odešli ze samoobsluhy, vzali útokem hlídku policie. Té policie, u které jsme si říkali, že na to nikdo nemá odvahu. Muži zákona dali našim borcům náustek na alkoholtestr a nám spadla brada. Skupinka Kláry zase vsadila na ekumenickou rovinu a vytáhla obřadní svíci z presbytáře místního kostela se slovy: „Tohle musí vyhrát, protože je to dar od boha a faráře!“. Darča s Lisou kontrovali tím, že po sérii výměn, dostali voňavku Dollar & gambling, kterou předtím směnili za knihu, ale nakonec to vše Darča vyměnila za recepční zvonek a další propriety z místního obchodu se suvenýry. Hustý. Barča se Símou a Martou zase vsadili na institucionální přístup, a na místním obecním úřadě dostali upomínkovou skleněnku Pašeráci, propisky, mapu a dřevěnou květinku. Korunu tomu nasadila naše skupinka opozdilců. Jejich příběh by sám vydal na další A4, ale ve zkratce: Při prvním směnění s paní prodavačkou v obchodě sirky za čokoládovou berušku se naši jinoši vydali na místní úřad, kde zjistili socioekonomické rozložení místního obyvatelstva, a tak si zcela prakticky naplánovali cestu. S místním traktoristou sice nebyli úspěšní, ale poradil jim, aby se vydali směrem k bytovkám. Po cestě směnili asi na pětkrát s místními seniory různé předměty. U bytovek dostali zase kupu plyšáků, po cestě na místní statek zase potkali Němce na dovolené, kteří jim dali stovku. Na ranči dostali podkovu pro koně a při cestě zpět se stavili v místní hospodě, kde dostali dva půllitry. Aby si sbírku kuriozit dokončili, vydali se přes hraniční most ke značce státní hranice a vše zmapovali. Při cestě na sraz se stavili do místní školky, a chtěli jim z dvaceti plyšáků většinu nechat, ale paní učitelka jím naopak tři přidala výměnou za jednoho – krtečka. Neuvěřitelný výkon. Všechny skupinky byly skvělé a my jen žasli. Jsme rádi, že hrajou fér, že hrajou podle pravidel a že jsou tak zodpovědní. Jsme na ně na všechny pyšní. A ještě pyšnější jsme byli ve chvíli, když jsme přicházeli k penzionu, kdy zde na oběd přijeli dvě maminky s čtyřmi dětmi předškolního a batolecího věku. Naši hoši jim předali téměř všechny plyšáky, jen tak, pro radost, a stejně tak Darča s Lisou, kromě recepčního zvonku, předali všechno. Krásná situace, krásný moment.
Po obědě, který byl jako vždy naprosto excelentní, jsme dali volný program s tím, že krom večerního soudu a následného večerního opékání buřtů si užijeme poslední den volejbalem, trampolínou, bazénem, paddleboardy a tak. Bylo to skvělý. Na soudu, který byl čím dál více profesionální den ode dne, co jsme zde byli, to bylo už tak vyladěné, že soudce Tomko si zařídil i justiční stráž Štěpise s Áňou. Řady hrobů zavražděných se rozrůstají, ale ještě není všem dnům konec, takže poslední soud bude v pondělí ve škole!
Večerní opékání buřtů byl zážitek pyromanství a kulinářství. Současně to byla i tajná diskotéka a díky přírodnímu repelentu – kouři, jsme byli tentokráte bez místní hmyzologické návštěvy. Lepší zakončení našeho pobytu, poslední večer, jsme si nemohli přát.
Zítra nás čeká už jen tolik potřebný úklid, rozloučení se s panem majitelem Jindrou, paní provozní Dášou a naším ukrajinským párem z kuchyně, a hurá domů. O našem příjezdu vás budeme informovat, ale doufáme, že tentokrát náš pan řidič Mostafa bude vědět, že se doopravdy nevejde pod malý most, který na to nemá tonáž, a proto zvolí vhodnou cestu.
Držte nám palce a z posledního večera vás všichni zdravíme!
