Třídní výlet - Orlické hory, den 2
Jsem mrtvý!.. Ano vážení čtenáři, mé obavy se naplnily. A hned zostra hezky ráno a velmi profesionálně i chladnokrevně. Naše hra nabrala na obrátkách a během dne se vraždilo jak v Game of Thrones. K tomu se ještě dostaneme.
No.. i přes mou mrtvolu, jsme vyrazili v 09:00 pěším výšlapem přes hřebeny, až do krásné obce Neratov, do kostela Nanebevzetí Panny Marie. Po překonání první linie lehkého opevnění a celkem drsnému stoupání do příkrého srázu, jsme se dostali na první checkpoint naší cesty. Síma se rozhodla prověřit připravenost zdravotnických služeb našeho zájezdu, a tak pro zácvik šlápla špatně na nastražený kámen. Ale jelikož je to vytrénovaná florbalistka, tak sotva skončilo základní ošetření, okamžitě sprintovala směrem čelo naší kolony. A bylo proč!
Orlické hory jsou místem, kudy se podle neuskutečněného německého plánu Fall Grün, měl valit do Československé republiky německý Wehrmacht. I proto je zde velmi zachovalé a téměř kompletní lehké i těžké opevnění, budované ve třicátých letech. I když jsou tyto pevnosti němou připomínkou hořkých dnů roku osmatřicet, pěchotní srub R-S 87 „Průsek“, z kterého máme nejsilnější fotodokumentaci, se stal velmi příjemným zpestřením a zároveň otvírákem pro nadcházející devátý ročník v oblasti dějepisu! Dvě mouchy jednou ranou prostě, supr. Sice se nám málem Tomko zamotal do ostnatého drátu, Fíla na sebe málem převrátil protitankového ježka a Barča se chystala spadnout do diamantového příkopu, ale jinak supr!
Po vyjasnění si, že nebudeme zkoušet dobýt žádný z objektů opevnění, jsme vyrazili na náš první mezicíl, rozhledu na Anenském vrchu. To už jsme měli v nohách 5,5 kilometrů a počasí nám tentokrát velmi přálo. Po tom, co jsem si vyslechl spoustu doporučení na změnu tras, otočení se, a další úpravy naší pevné trasy, jsme dorazili k mohutné rozhledně. Výhled, díky počasí, byl naprosto fenomenální, a dokonce i ti, kteří se báli výšek, překonali svůj strach a vylezli na rozhlednovou věž.
Po naládování se vydatným klasicky turistickým obědem (ano, chleba a kuřízek), jsme vyrazili od rozhledny, sestupným pádem směr onen zmiňovaný kostel v Neratově. Když se před námi otevřela jeho prosklená střecha, řada pochybujících, kteří (si i mi) dlouho kladli otázku „proč sakra jdeme do Neratova?“, okamžitě věděla odpověď. Bylo to ohromující. Jen těžko se slovy i fotkami dá popsat, jak moc silné místo je Neratovský kostel. Tam musíte zajet, naštěstí ale k tomu máte již zkušené průvodce, kteří vám o tom dokážou povědět vše podstatné. Neratov je nejen znám svým kostelem, ale i komunitou, kterou zde místní pan farář vybudoval, a dále buduje. V malinké hraniční vesničce, najdete nejen koloniál, tento krásný kostel, ale i vlastní pivovar Prorok s místním velmi moderním bistrem U Proroka. Zde jsme za odměnu vzali z třídního fondu nějaké finance, a dopřáli si hezký společný zážitek, v rámci doplnění tolik potřebné energie na cestu zpět, měli jsme totiž na tachometru již 11,5 kilometrů v nohách, s překonáváním daleko vyššího převýšení než loni na Bezdězu.
Po odražení od břehů Neratova, jsme se již jako značně posilněný had, nořili do hlubokého hvozdu cestou zpět. Vašek, jakožto jeden z předních navigátorů držel čelo a korigoval postup nejdříve po hřebenovce, přes Hamplovu cestu, až do cíle. Střed formace tvořila hudební část, která se s respektem k lesní zvěři i ostatním snažila zpříjemnit krok. V podstatě bychom je mohli označit, za pochodovou kapelu, kterou má každý vojenský útvar na přehlídky k dispozici! Zadní voj, zavírali naši heavylifteři – začátečníci, kteří se i během takto náročné cesty odmítali vzdát svého nového koníčku, a sem tam si udělali do rytmu hudby pár kliků. Na ty by si určitě nikdo netroufl! Sice nejsme pravidelná armáda, ale naše formace se táhla tak roztažená, že jsem se chvíli bál, aby toho leckterý nepřítel nevyužil, na tom budeme ještě muset zapracovat. Ale na druhé straně, to mělo výhody, dalo se probrat téměř všechno, se všemi, času na to bylo dost, kilometrů taky. Zkrátka klasický pochoďák, na který každý ze začátku frfňá, ale na konci je za to rád.
Nikdo to nečekal, ale naše skupina, která ze začátku vypadala, že nedojde pomalu ani ke kostelnímu hřbitovu, zvládla celý tento pěší výlet ještě o hodinu dříve, než jsme plánovali. Myslím si, že si za to zaslouží náležitě ocenit všichni, protože v tomto počasí a terénu to byl skutečně velmi kvalitní výkon. Takže slovy klasika Matouše – díky týme! V nohách za tento výlet máme 19,5 kilometrů, s nastoupáním 109 pater.
Po navrácení se na hotel, kde na nás už paní Dáša bedlivě čekala, vzala většina mančaftu útokem naše koupaliště. Chvíli jsme přemýšleli, jestli někdo má ještě energii, a zda li bychom neměli rozdat záchranné kruhy – ale opak byl pravdou. Voda jakoby vrátila do žil vyčerpaných osmáků něco, co jsme z nich vydupali po prvních 300 metrech našeho převýšení. Příště musíme asi přidat kilometry, nebo nevim.
Po fajnové večeři jsme šli na soud…. Né nebojte se, nedostanete žádnou obsílku, ale naše zmíněná celovýjezdová hra má to specifikum, že každý večer se scházíme a vyšetřujeme vraždy. A dneska, jak jsem psal v úvodu, se vraždilo o sto šest. Nejen tedy já, ale i další 4 lidi byli posláni do věčných lovišť. Soudu předsedal zkušený soudce Tomko s přísedící soudkyní Klárou (oba dva již po smrti). Proces to byl veliký, někteří vrazi nebyli odhaleni, někteří nevinní byli odsouzeni. Argumentace, hypotézy, forenzní analýzy, to vše se událo během jednoho setkání a můžeme vám říct, že byste to do nich neřekli! Atmosféra tu velmi houstne, a téměř každý se už bojí chodit kamkoli sám, aby nebyl on další jméno na death listu před penzionem! Nechte se překvapit, kolik jich padne zítra!
Zítra máme krizový den, takže jsme zvolili klidovou taktiku – aktivity okolo našeho místa aktuálního bydliště, které si připravují jednotlivé pokojové týmy. Moc se na to těšíme, ale i tak, se všichni držíme na pozoru… však víte - vrahové jsou mezi námi!
