Třídní výlet - Orlické hory, den 1
Orlické hory. Místo, na které se dlouho zapomínalo. My ale ne! Naše cesta vede až na samé hranice s Polskem. To se ví, nás žádné drsné příhraničí nezastaví… zato odjezd od naší školy, to bylo něco.
Ten den odjížděly snad všechny třídy, a ještě ke všemu všechny autobusy. A ještě ke všemu, všechny směrem na Rokytnici. Takže jsme vzali první autobus, u kterého řidič tvrdil, že jede do Orlického Záhoří. Nesedělo sice jméno, které jsme měli v instrukcích, neseděla SPZ autobusu, kterou jsme měli mít, ale to nevadí – byl luxusní, byl ready a my chtěli co nejdřív na cestu.
Po úspěšném nalodění jsme vyrazili vstříc tvrdému kraji. Už v autobuse nám Chromda hlasitě oznamoval, že mu máma zakázala vzít jakékoli sladkosti, takže jsme byli v klidu. Dobře si tuto větu zapamatujte, ještě se k ní určitě retrospektivně vrátíme další dny.
Cesta měla trvat tři a půl hodiny, což bylo celkem ok, dokonce i přes ranní Prahu! Zádrhel přišel ve chvíli, kdy ve tři čtvrtině cesty nám přišel do cesty potok… teda spíš řeka – přes kterou byl most, který unesl jen 6 tun a náš autobus vážil 12 tun. I přes odvahu pana řidiče a povzbuzování našeho třídního cheerleader teamu jsme se nakonec vydali cestou bez překonávání pontonu a zdárně jsme se vydali dále přes Rokytnici v Orlických horách, Bartošovice, po státní hranici až do cílové destinace. Cesta hlubokými hvozdy, ostrými srázy a v nich schovanými řopíky byla magická, až spirituální. Serpentiny byly trochu náročnější, točivo s leckterými z nás nečekaně zaválo, ale naštěstí to trvalo jen chvíli… a stálo to za to!
Po dlouhé cestě se před námi otevřela krásná krajina s malebným penzionem a jeho areálem. Slovy těžko vyjádřit to, jak se někteří rozplývali po zjištění, že je zde hřiště s prolejzačkami, hřiště na volejbal, branky na fotbal, pingpongový stůl a hlavně bazénová nádrž a paddleboardy s kánoemi.
Po vybalení si a seznámení se s paní provozní Dášou, jsme vzali útokem oběd, kde jsme se seznámili s milým ukrajinským personálem, který byl krajanské překvapení pro naši Darinu a Lisu. Stejným překvapením byla pak teplota vody – né nadarmo pan učitel sděloval, že „voda je velmi studená, opatrně. Je to průtoková nádrž z horského potoka, takže se nezdá!“ Někteří oprášili své zkušenosti z našeho plaveckého výcviku a vrhli se srdnatě do vody, možná na počest vylodění v Normandii před 79 lety, ale stejně jako na pláži Omaha Američany, i naše srdnaté borce zde setnula vysokohorská voda jako kulometná palba. Chvíli trvalo, než si zvykli, co znamená slovo „studená“, ale nakonec se Pražský výběr popral i s tím. Rád bych zde zmínil, že jsme díky vodním sportům zpochybnili i neapolské kořeny našeho Tomáše Agresty. Ten se na paddleboardu pohyboval totiž tak sebejistě a s takovou grácií, jako to dokáže jen pravý Benátčan na gondole! Během odpoledne proběhl paralelně s vodním sportem „hra na ponorku a myš“ i volejbalový zápas, deskovkový zápas v Activity, prolejzačkový maraton, trampolínové představení a konečně, večer představení celovýjezdové hry.
Specialita, s názvem „Hra na vraha“, která spočívá v tom, že si každý účastník našeho zájezdu vylosuje jméno své oběti, místo, kde jí musí eliminovat a dokonce i způsob, jakým/nebo čím to musí provést. Chvíle napětí, při tahání jmen, byla dlouhá jako soudný den, ticho obrovské, nervozita taková, že by se ala krájet. Když bylo rozdáno, všichni jsme se stali vrahy, budoucími, a oběťmi zároveň. Možná vám tedy tuto zprávu píšu naposledy, ale vždy se ctí!
Zítra nás čeká přesun pochodem přes rozhlednu Anenský vrch, až do krásné vesnice Neratov, kde je velmi unikátní kostel, s ještě více unikátním panem farářem, nominovaným aktuálně mimo jiné na státní vyznamenání. Dáme vám tedy zprávy, a nejspíše i seznam zabitých, zraněných, či nezvěstných, v příštím reportu zítra.
Držte nám palce!
