Třídní výlet 7.C - Máchovo jezero, den 1

Vítáme naše pravidelné čtenáře na výročním vydání série Céčkařské patálie.

V následujících čtyřech nezávislých příspěvcích se vám pokusíme dát ochutnat to, co jsme zažili.

Připravte se, bude to jízda!

Vše začalo již v pátek - ano čtete dobře, v pátek. Né nikdo nám neodjel, teda kromě pana učitele, který jel do okolí Bezdězu na průzkum kvality životního prostředí na víkend do přilehlých lesů. Nicméně v pátek jsme s paní učitelkou zjistili, že na destinaci Máchovo jezero nemíříme sami. Zřejmě se duše tříd s označením C na konci v celé školní komunitě prolínají, protože ve stejný čas i na stejný spoj s námi jela 9. C. Nevadí, jedou do jiné destinace, české dráhy na to určitě budou připraveni, když vidí, kolik jízdenek se na tento spoj prodalo najednou... Po upozornění našich zkušenějších kolegů z 9. C jsme ale dostali tip, že české dráhy nejsou nic jiného než zprostředkovatel, a že oni dostali vynadáno od společnosti Arriva, která převoz zajišťuje, že nedodali místenky. Panika! Panika! Ihned píšeme do Arrivy, zběsile voláme - paní nás ujišťuje, že je to v pořádku a že po našem oznámení přes email to bude v pohodě. 

V neděli podvečer pro jistotu ještě jednou volá pan učitel, jestli je vše v běhu a ví o nás, že nás bude dost - ví. Tak co by se mohlo stát...

Bum, je pondělí, před školou se srocuje mohutný dav čtyř ochránců, kteří chtějí doprovodit paní učitelku. Nejedná se o nikoho jiného, než o Emmu, Matouše Preisse, Tomka a Barču Čihákovou. Na nebezpečnou cestu se tedy vydává paní učitelka zcela ochráněna. Jako vrchol zabezpečovací akce považujme tajné krytí Danka a Matyáše, kteří se k naší skupině připojili až v metru. Po srazu se všemi ostatními na hlavním nádraží (dříve Wilsonovo a dříve Františka Josefa I… a někdy prostě jen hlavák) se skupina začala naloďovat na náš povoz. Nejspíše si v Arrivě mysleli, že pojedeme až příští rok, protože náš spoj byl lehce stísňující. Ale všichni si toto nedobrovolné seznamování se všemi okolními cestujícími užili. Po přestupu v Mladé Boleslavi (ano, to je tam, co jsou Škodovy závody, které mají větší rozlohu než Monako!) na místní lokálku, jsme si připadali jak klauni, co se snaží poskládat do auta, nebo jako věrné napodobení indických vlaků. Dva vagony, sto žáků ZŠ Kunratice, 8 pedagogů a vyděšení cestující, strojvedoucí i kolemjdoucí. Naštěstí vše dle plánu dopadlo dobře a nikoho jsme po cestě neztratili, ani nikdo nevystoupil v Doksech s 9. C, takže všechny moc chválíme!

Po konsolidaci sil na místním nádraží jsme všichni nahodili batohy a začala se projevovat perfektní připravenost všech dotyčných účastníků našeho týmu. Nikdo neměl kufr na kolečkách, všichni poctivě vše odnesli na zádech. Čtyři kilometry ke kempu vaše/naše děti zvládly jako nic (Chromdu, Štěpána a Matouše Mašína jsme museli mít pomalu na vodítku, protože táhli tak moc, že by snad dohnali i Ježíše chodícího po vodní hladině). Po ubytování na apartmánech, které bylo překvapující, po námluvách naší paní učitelky Báry od místního vrátného (neúspěšné, ale potykali si – ze slušnosti!) jsme se rozhodli otestovat místní vodní plochu. Pokud si vzpomínáte na naše loňská vydání z plaveckého výcviku, psali jsme, že:  „našinci jsou v podstatě obojživelníci, protože voda jim skutečně nevadí.“ – můžeme vás ubezpečit – nic se nezměnilo. Do vody vletěli všichni, rychlostí za kterou by se nemusel stydět ani Usain Bolt. Přidalo se k nám i áčko (7. A, pozn. red.), které si mezitím rozdělilo karavany, a hladovějíc očekávalo (a možná stále očekává) příjezd paní zástupkyně s jejich veškerými zásobami. SNAD DORAZÍ! Adrenalinovější zážitek se nám naskytl ve chvíli, kdy se začala blížit monzunová vlna, která postihla celou republiku. Ani ta nám nezabránila v prvním koupání.

K večeru, těsně před večeří v místním restauračním zařízení, přijel konečně sněmovní velvyslanec, pan učitel.V kufru s sebou přivezl obří bednu, kde máme míče, Štěpánův rozkládací síťový systém na volejbal, provazy, čtvrtky, fixky, oblíbené kamínky a horu dalších věcí.

Večerní program je právě teď v plném proudu, přikládáme i pár fotografií z našeho prvního dne, a tak doufáme, že vás tento příspěvek všechny potěší. Současně se s vámi loučíme a doufáme, že zůstanete věrnými čtenáři naší dramatickoepické minisérie!