Třídní výlet 7.C - Máchovo jezero, den 3

Vítáme naše pravidelné čtenáře na třetím díle našeho výročního vydání série Céčkařské patálie.

Bezděz, gotický hrad z poloviny třináctého století, o který se postupně starali Přemyslovci, Lucemburkové, Berkové z Dubé, páni z Michalovic, Smiřičtí ze Smiřic, páni z Cimburka, Lobkovicové, Vartenberkové a všeho všudy dokonce i Valdštejnové. Tak to byl náš cíl v předposlední den našeho třídního výjezdu.

„Ale pane učiteli, vždyť je to hrozně daleko!“, „a proč tam jako máme chodit?“, „já to v životě neujdu“ – tak všechny tyto pokusy v přesvědčování o neuskutečnění naší přírodovědně-historické tůry selhaly. Áčko šlo hodinku před námi, měli totiž domluvený oběd v místní restauraci pod hradem, a tak jsme si jako skupina určili cíl – dobudeme hrad dřív, než áčko! Cíl? 11,2 kilometrů před námi, předehnat áčko a oslavit to něčím za odměnu v podhradí. Celý batalion vyšel po žluté turistické, přes rašeliniště a bažiny na východ. Už zde padaly vtípky o Ludvíku Jagellonském, který zahynul v podobném prostředí bažin, pravda o pár set kilometrů dále. Fíla, náš přírodovědec věru moc nemluví, ale když, tak to za to stojí – a tak našemu přednímu voji, který se skládal z klasických explorerů Marty, Monči, Chromdy, Emmy, Venci, Tomka a právě zezadu jistícího Fíly, sem tam přinesl nějaký ten přírodovědecký drb. V centrální části naší pochodové formace se pak táhla největší síla, výběrem lze jmenovat Jindru, Verču, Kiky, Símu, Barču, paní učitelku Báru – zde se probádávaly nejrůznější témata, od kvality zdejšího podloží, po nejlepší padleboardingovou techniku, až po pohodlnost našich lůžek v kempu. Je možná zcela náhodou, nebo i náturou naší třídy, že paralelně ve všech částech naší formace, se hrála pochodová hra vylepšeného slovního fotbalu. Musím říct, že když na nás Chromda vytáhl hádanku Eucalyptus, tak na její uhádnutí jsme museli dát dohromady hlavy téměř všichni! Naštěstí jsme šli po takovém podloží, kde se nenacházelo moc hornin, a tak se neopakovala situace z loňska, kdy se před hotelem plaveckého výcviku objevil půltunový solný kámen.

Uf, po přechodu frekventované silnice, kdy se nás u kapličky nepřímo a neúspěšně pokusil zajet místní myslivec s doutníkem v puse, mobilem u ucha a divočákem na vozíku, jsme šli už jen krásným borovicovým lesem. Písčité podloží Máchova oblíbeného místa nebylo úplně ideální na chůzi – ALE TA PŘÍRODA! Sem tam jsme dělali zastávky na dotankování a svačinky. Jediný Venca, ten svačinu i s obědem snědl ještě před odchodem z kempu, a tak ho pan učitel zachraňoval svou částí oběda. Co si budeme povídat, to je taky taková klasika. Barča se Símou si jídlo náležitě rozložily, jako správné a zkušené turistky – chválíme! Zato je překvapil milý návštěvník, který nám křižoval cestu – slepýš! Statečně jsme mu popřáli hodně zdaru a razili dál.

Kilometr od kilometru jsme cítili, že se hrad blíží – celou dobu je to po příjemné rovince, která se mírně začíná zvedat až těsně před hradem. Tady se Chromda pokusil o reneeacting již dříve zmiňovaného Ludvíka Jagellonského, kdy s výkřikem: „já mám outdoorové boty a zvládnu to přejít suchou nohou“ vběhl do největší rozbahněné kaluže (a taky jediné), která se nám na cestě vyskytla. Plán to byl dobrý, boty to jistě vydržely, problém ovšem byl, že Chromda měl kraťasy, takže krom zcela suchých chodidel, byl od bahna doslova až k pupíku. Ale vše vzal statečně, příště to prý zvládne lépe. Aspoň už netahá ty menhiry. V podhradí, celkem vyčerpáni v šestadvacetistupňovém vedru, jsme zjistili, že Áčko teprve obědvá, a to nám vstříklo novou krev do žil. Náš výšlap na hrad byl spíše podobný útoku husitů na křižácké šiky. Pravda, někteří to chtěli vzdát, někteří nemohli, ale za motivačních pokřiků „je to jen v hlavě!“ jsme se všichni dostali do hradního areálu. Koho nám to čerti nepřáli – potkali jsme zde 9.C, v čele s paní učitelkou Kerzelovou a panem učitelem Skývou. Hodili jsme chvilkový pokec a pak jsme prošmejdili krásný romantický hrad, který se svou výškou 606 m. n. m. slouží jako krásná rozhledna po celém kraji. Matouš P., který při pohledu na vzdálené Máchovo jezero zjistil, jak velkou vzdálenost jsme ušli, pravil, že tomu nemůže uvěřit, že je to dál než na Kleť, kterou pravidelně navštěvuje. Verča s Kiky zase úporně hledali mučírnu – a našly, holky šikovný. Danko se Zelkem zase opěvovaly krásu místní gotické kaple a po chvíli lamentování nad tím, co za styl to je přišla Nikol a vysvětlila jim, že se jedná o křížovou gotickou klenbu a že je to kaple svatého archanděla Michaela. Dějepisářovo srdce plesá! Potom, co jsme hrad důkladně prozkoumali, nás vystřídalo áčko, které se teprve šplhalo z oběda směrem vzhůru. Rozhodli jsme se, že zpáteční cestu budeme trávit společně, a že na ně počkáme v místní taverně. Né náhodou jsme si vybrali podnik S láskou Karel, který nám doporučil pan Lukáš Hejlík, abychom měli zaručené gastronomické příjemné dobrodružství.. a taky se nachází přímo pod hradem. Zde jsme si dali špičkové palačinky, někdo rukolový salát, či pečené brambory. K pití se servírovaly domácí limonády a k poslechu nám kokrhal kohout z místní zahrádky. Náš relax zde byl dokonalý a pokud přemýšlíte, že se sem někdy podíváte – 7.C doporučuje!. Po návratu Áčka z hradu jsme připraveni, s vodou doplněni, vyrazili společně zpět do naší domovské destinace. Jestli jsme při cestě na Bezděz zvládli probrat a pohrát všechno, co jsme si mysleli, že jde – nebyla to pravda. Více hlav, víc ví, a tak cesta zpět byla pro mnohé daleko rychlejší, protože se kecalo o všem. Tentokrát jsem se ocitl v zadním voji, takticky, jako zdravotník, abych sbíral případné raněné. Doprovod mi dělal Venca, Kája, Evka, Anička, Laura, Štěpán, Tomáš Agresta a Pája Hýbler z Áčka. Klučičí téma na sebe nenechalo dlouho čekat, a tak víme, že u Friedmannů, mají nový multivan (a že ve hře bylo Volvo), že u Hýblerů mají lehce škrábnuté Mondeo, a taky že kdybychom si měli možnost koupit jakékoli auto, vyhrál by to nejspíš Mercedes CLS, nové BMW X5 nebo nové Volvo XC90. Holky na nás sice koukali jak na blázny, ale tohle jsme prostě museli probrat. Po cestě zpět se hrálo kde co a s jednou krátkou zastávkou na maxizmrzlinu, jsme byli v kempu v krásných 18:40

Celkem jsme ušli 23 kilometrů, překonali převýšení 323 metrů. Z výletu bohužel nemáme moc fotek, protože jsme šetřili každý gram, který jsme mohli, a tak máme pouze tuto hrstku z mého mobilu, který sám o sobě nám byl i mapovou navigací. Pevně věříme, že Vám toto povídání dokáže dokreslit obrázek, jak jsme si to užili.

Zde mé vlastní putování s naší třídou končí, neboť Matěj Medal potřeboval odjet na důležitý turnaj do Brna, já na plánované vyšetření do nemocnice následující den, a tak jsme se předem s Matějem i rodiči domluvili, že jej dovezu večer předtím zpět do Zeleného údolí. Dali jsme ještě poslední večeři, se všemi se na parkovišti rozloučili a mezitím, co se naši obojživelníci běželi za odměnu schladit do jezera, jsme my s Matějem valili směr Praha. Zítra zbytek čeká už jen finální koupačka, úklid a odjezd směr do Prahy. Všichni doufáme, že už se nebudeme muset seznamovat s každým přitisklým v přeplněném vlaku, ale české dráhy dokážou vždy překvapit! Držte palce, zítra se uvidíme!