Týden sportu - Orlické hory 7AC 2026 - Den 4

Den 4 – Loučení, voda, disco a kaplička ve tmě

aneb předposlední den, kdy už jsme skoro horalové

Vážení rodičové,

dnešní den se toho stalo opět mnoho. A protože jsme po včerejší třřiadvacetikilometrové pouti do Neratova stále všichni oficiálně živí, rozhodli jsme se, že předposlední den pojmeme trochu volněji. Tedy „volněji“ v řeči školního výletu znamená, že se celý den něco děje, jen u toho člověk občas může předstírat, že relaxuje.

Ráno začalo posledním výběhem s panem učitelem Honzou. Ano, i po včerejším pochodu se našli odvážlivci, kteří dobrovolně vstali a šli běhat. Zbytek výpravy zvolil klidnější a zcela legitimní taktickou variantu: zůstat v horizontální poloze až do snídaně.

Po náročné túře jsme dnes potřebovali hlavně regenerovat. Nohy se ještě místy tvářily, že včerejší den nebyl dohodnutý se zbytkem těla, ale morálka zůstávala vysoká. Dopoledne se tedy neslo v duchu odpočinku, pohybu v areálu a pomalého smiřování se s tím, že náš pobyt se chýlí ke konci.

Velkou událostí dne bylo loučení s panem učitelem Honzou, který se musel z pracovních důvodů pomocí komplikované kombinace místní hromadné dopravy odporoučet zpět do Prahy. Nutno říct, že naši žáci už nejsou jen zkušení turisté a horalové, ale nezapomněli ani na empatii, radostnou lítost a další hezké, byť někdy lehce smutné pocity. Část výpravy ho šla doprovodit až na autobusovou zastávku před penzionem a celá scéna místy připomínala smuteční, alegorický i lehce divadelní průvod.

Když autobus přijel, řidič nejprve zřejmě propadl panice, že má odvézt celou smečku. V tu chvíli možná plakal on. Když pochopil, že nastupuje jen pan učitel Honza, plakali už dojetím všichni. Pan učitel, paní učitelky, žáci z doprovodu, řidič autobusu a možná i samotný autobus, pokud by měl emoce a funkční klimatizaci. Poté, co ustalo mávání kapesníčky a vůz zmizel v dáli směrem na Rokytnici, loučící výprava vzala šturmem vodní nádrž, aby omyla slzy a přišla na jiné myšlenky.

A nutno říct, že dnes konečně nastal ten den. Den, kdy se vodní nádrž přestala tvářit jako experiment na testování lidské odolnosti a začala působit jako regulérní místo ke koupání. Teplé počasí udělalo své, voda se proměnila z ledové výzvy na příjemné chladidlo a začaly vodní radovánky. Paddleboardy dostaly zabrat, nádrž ožila a spontánní vodní provoz připomínal kombinaci letního tábora, přírodního aquaparku a lehce chaotického námořního cvičení.

Zvláštní kapitolou byla vodní jóga paní učitelky Rádi a paní učitelky Jany. Záměr byl zjevně vznešený: klid, rovnováha, ladnost, harmonie těla a mysli. Realita se postupně vyvinula v elegantní padání do vody, částečné souboje, záchvaty smíchu a důkaz, že paddleboard je sice výborná věc, ale jako jógová podložka má jisté osobnostní limity. Přesto šlo o výkon hodný obdivu. Voda byla pokořena, důstojnost částečně zachována a publikum na břehu mělo kulturní program zdarma.

Ne všichni ovšem propadli vodnímu živlu. Měli jsme zde i takzvané stínové družstvo, kterému slunce a voda tolik nevoní, a tak se uchýlilo k radovánkám deskových a karetních her v přilehlém stanu. Petro nás naučil ukrajinskou karetní hru „durak“. Ano, skutečně se to tak jmenuje. Název je to krásný, pedagogicky nosný a při špatném průběhu hry i velmi přesný. Kromě toho se hrál také blackjack, klasický i rozšířený Bang a samozřejmě velmi emotivní UNO, tedy hra, která dokáže během pěti minut proměnit kamarádství v diplomatickou krizi.

Po obědě pokračoval odpočinkově-sportovní program v areálu. Původně zvažovaný výlet do přilehlého Orlického Záhoří, vzdáleného čtyři kilometry, jsme nakonec odložili na neurčito. Po včerejší pěší pouti jsme usoudili, že není potřeba dále rozšiřovat turistický odkaz tohoto týdne. Nikomu zde nic nechybí, zásoby morálky jsou stabilní a další čtyři kilometry navíc by už mohly být vyhodnoceny jako pedagogický extremismus.

Večer byl ovšem nabitý. V 18:00 se zde sešli nejtvrdší fotbaloví ultras ke sledování zápasu, v němž Česká republika vyzvala Jihoafrickou republiku. Možná jste zápas viděli také, ale věřte, že nic nedokreslí atmosféru tolik jako fanouškovská základna sedmáků v penzionu na konci světa. Místy to připomínalo derby pražských S, ovšem tu slušnou variantu. Tu bez pyrotechniky, demolice okolí a lidí, kteří si myslí, že sportovní emoce se nejlépe vyjadřují kopáním do tramvaje.

Po fotbale přišel čas na tradiční zakončení pobytu: opékání buřtů u táboráku, trampské písně a hlavně diskotéku. Ta má na školních akcích smysl nejen taneční, ale i hluboce společenský. Vytváří prostor pro neformální navazování vazeb, posilování vztahů, případně jejich dramatické ukončování v rytmu populární hudby. Vzhledem k tomu, že jsme měli k dispozici dvě diskokoule a tanec pod širým večerním nebem, lze konstatovat, že Orlické hory dlouho takovou taneční událost nezažily. Kdyby se zde někde poblíž nacházel srnec, velmi pravděpodobně by se přidal. Minimálně by rytmicky přešlapoval.

Úplným hřebem večera pak byla noční bojovka pro ty, kteří rádi testují hranice odvahy, fantazie a schopnosti jít tmou a netvářit se, že se jich vůbec nic netýká. Cílem byla mystická kaplička zaniklé obce Černá Voda, místo s velmi silným geniem loci. Podobně jako v Neratově i zde člověk cítí, že stojí v prostoru, který si pamatuje víc, než kolik dokážeme běžně vyslovit. Kaplička připomíná smutné osudy zdejších starousedlíků po druhé světové válce i těžké časy pohraničí během období totality.

Cesta k ní vedla tmou, kolem hlubokého lesa, který má v noci zvláštní schopnost proměnit každý pařez v postavu, každý šustot v příběh a každý vlastní krok v otázku, proč člověk nezůstal raději u diskotéky. V takových chvílích se ukazuje odvaha ne jako nepřítomnost strachu, ale jako schopnost udělat další krok, i když v hlavě běží dokumentární film o všech možných tvorech, kteří by teoreticky mohli stát za stromem. Všichni, kdo se vydali na cestu, si zaslouží respekt.

A tak dnes večer uléháme plní emocí, zážitků, tanečních kroků, vodních pádů, fotbalových výkřiků, karetních vítězství i drobných krizí. Byl to krásný, živý a důstojně šílený předposlední den.

Zítra nás čeká generální uklízecí operace, balení, kontrola pokojů, hledání věcí, které nikomu nepatří, a věcí, které všem patří až podezřele moc. Potom budeme vyčkávat u nádrže na příjezd našeho odvozu domů.

Jedno je však jisté: nikdo se nevrátí úplně stejný, jako když odjížděl. Vrátí se o něco zocelenější, odvážnější a připravenější čelit maratonu osmé třídy a všem jeho překážkám.

Z předposledního dne vás všechny zdravíme.