Týden sportu - Orlické hory 7AC 2026 - Den 3

Den 3 – Anenský vrch, Neratov a nohy, které zítra podají výpověď

aneb cesta je cíl, ale občas by cíl mohl být trochu blíž

Vážení rodičové,

dnešní den byl opravdu výživný. A když píšeme výživný, myslíme tím takový ten druh dne, po kterém se večer děti netváří jako děti, ale jako menší účastníci horské expedice, kteří právě přežili něco mezi školním výletem, poutí, branným cvičením a lehce prodlouženým přesunem jednotky v terénu.

Ráno začalo pro vybranou skupinu odvážlivců dobrovolným během s panem učitelem Honzou. Ano, čtete správně. Dobrovolným. Ranním. Během. Pan učitel Honza je ovšem z výcviků v aktivních zálohách zvyklý běhat za tanky, před tanky, případně tak, aby ho tank nepřejel, takže nějaká parta sedmáků ho jen tak z míry nevyvede. Zbytek výpravy zvolil strategii zkušených horalů: šetřit síly, vyčkat snídaně a dělat, že ranní klid je vlastně také forma sportovní přípravy.

A dobře udělali. Všichni jsme totiž věděli, co nás čeká.

Turistický výlet přes Anenský vrch směrem do Neratova. Na papíře krásný plán. V praxi výstup, během kterého jsme z nadmořské výšky 686 metrů vystoupali až na 994 metrů nad mořem. Přeloženo do běžného jazyka: šli jsme do kopce. Dost. Dlouho. A v jednom úseku do takového kopce, kterému by se v oficiální turistické příručce nejspíš říkalo „výživné stoupání“, zatímco děti pro něj během cesty používaly výrazy poněkud emocionálně přesnější.

Původně deklarovaná vzdálenost 21,5 kilometru nakonec v realitě lehce přerostla přes 23 kilometrů. Což se doma u kávy může zdát jako drobný rozdíl. V nohách sedmáka po sedmi hodinách chůze je to ovšem rozdíl mezi „ještě to jde“ a „vidím světlo na konci tunelu, doufám, že to není další kopec“.

Pochoďáky jsou ale v něčem naprosto nenahraditelné. Lidé se během nich začnou bavit. Ne nutně proto, že by chtěli, ale protože je spojí společný osud, podobné tempo a aktuální nenávist k těm, kdo kdy vymysleli koncept turistických pochodů, převýšení a větu „už jen kousek“. Během našeho sedmihodinového putování se tak do konverzace dostali snad všichni se všemi. Někteří dokonce vícekrát. Někteří dobrovolně. Někteří proto, že útěk nebyl v daném terénu reálně možný.

Jedním z prvních velkých vrcholů dne byla rozhledna na Anenském vrchu. A tady je potřeba říct jednu věc úplně vážně: nejeden žák zde překročil svoje vlastní hranice. Pro někoho není výstup na rozhlednu žádná velká věc. Pro někoho je to ale souboj s výškou, strachem, vlastním tělem i představivostí, která člověku umí našeptávat poměrně dramatické scénáře. Přesto se našli tací, kteří se kousli, vystoupali nahoru a následně zvládli i cestu dolů. Za to velký respekt.

Cestou samozřejmě nešlo jen o sportovní výkon. Protože když už se člověk toulá Orlickými horami, byla by škoda nevyužít toho, že krajina kolem nás není jen krásná, ale také plná historie. Zastavili jsme se u několika objektů lehkého i těžkého opevnění z roku 1938 a připomněli si dobu, kdy zdejší kraj stál na hraně velkých evropských dějin. Tichou, a místy i méně tichou minutou, jsme vzpomněli na osudová léta, kdy byly tyto pevnosti bez boje obsazeny. U dělostřeleckého srubu Na Mýtince, souvisejícího s pevností Hanička, jsme pak završili naši dnešní dávku bunkrologie.

Bunkrologie se mimochodem ukázala jako obor s překvapivým potenciálem. Někteří žáci zjevně objevili nový smysl života, jiní vypadali, že by si do bunkru nejraději lehli a nechali se objevit až příštím ročníkem. Obě reakce po několika hodinách pochodu považujeme za zcela pochopitelné.

Během cesty se také krásně vyprofilovalo několik typů našich žáků. Máme zde běžce podél konvoje, kteří se objevují vpředu, vzadu, bokem a člověk netuší, kde berou energii. Máme držáky formace, kteří jdou stabilně a spolehlivě, jako kdyby se narodili s turistickými holemi v ruce. Máme průzkumníky, kteří nutně potřebují vědět, co je za další zatáčkou. Máme lezce, kteří testují místa, kam by běžný dospělý člověk nelezl ani za odměnu. Máme padače, kteří ověřují fyzikální zákony v praxi. A máme také tiché filozofy, kteří v krizových chvílích hledí do dálky a v jejich očích lze číst otázku: „Proč jsme nezůstali radši u vodní nádrže?“

Síly se krátily každým nastoupaným metrem. Morálka a elán se ale držely. A to je potřeba říct zcela vážně. Ti, kterým docházelo, se kousali zuby nehty, aby drželi krok s partou. Ti, kteří měli sil víc, čekali, povzbuzovali, pomáhali a občas nesli nejen vlastní batoh, ale i kus morálního břemene celé výpravy.

A pak přišly poslední metry před Neratovem.

Svalová krize byla reálná. V nohách se začaly ozývat orgány, o kterých jsme dosud netušili, že existují. Začalo se smrákat nejen venku, ale místy i v myšlenkách. A přesně v tu chvíli se před námi otevřel vytoužený pohled: kostel v Neratově. Cíl.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově je místo, které má opravdu mimořádnou atmosféru. Většina dětí sice ještě ráno možná úplně netušila, proč tam vlastně jdeme, ale právě tady se ukázalo, že heslo „cesta je cíl“ dnes platilo dvojnásob. Kostel má za sebou nesmírně silný a smutný příběh, ale také krásné pokračování. Díky místním rodákům různých národností, skautům, dalším dobrým lidem a zejména monsignoru Josefu Suchárovi se podařilo obnovit místo, které dnes člověka pohltí svou jednoduchostí, otevřeností a zvláštním klidem. Průhledná střecha, torzo původního kostela, neokázalý vnitřní prostor a vědomí toho, co všechno se zde odehrálo, vytváří atmosféru, která se nedá úplně vysvětlit. Musí se zažít.

Genius loci tohoto místa pak doplnil ještě druhý požehnaný objekt: kavárna U Proroka.

Ano, po 23 kilometrech se kavárna skutečně může jevit jako objekt téměř duchovního významu. Čekalo nás zde občerstvení, odpočinek a velmi milá obsluha. A tady musíme zmínit něco, co nás opravdu potěšilo. Obsluha velmi ocenila chování našich žáků – jejich slušnost, uctivost a laskavost. A to je po náročném dni, kdy mají všichni za sebou kopce, kilometry, hlad, únavu a vlastní malé krize, zpráva, která zahřeje víc než horký čaj. Z kavárny se tak odcházelo nejen s doplněnými silami, ale i s radostí a trochou dojetí.

Posilněni jsme vyrazili zpět. Cesta byla mírnější, takže nálada zůstávala dobrá. Ne snad že by někdo tvrdil, že byla krátká. To bychom lhali a turistická karma by nám příště přidala další převýšení. Ale šla se lépe. V terminální fázi naší cesty, kdy už jsme vyhlíželi penzion jako námořníci pevninu, jsme mohli konstatovat jednu zásadní věc:

Všichni účastníci výpravy dnešní pochoďák zvládli.

Ano, čtete správně, všichni.

A to i ti, kteří nikdy předtím nic tak náročného nešli. Jsme na ně opravdu pyšní. Někteří dnes nejen objevili své dno sil, ale hlavně se od něj dokázali odrazit, zatnout zuby a dojít. To je věc, která se nedá naučit z pracovního listu. To se musí zažít v nohách, v hlavě a trochu i v duši.

Závěrem lze konstatovat, že dnes budou všichni spát jako zabití. Zaslouženě.

Velký respekt.

Jsou skvělí.

PS: Pokud byste chtěli tip na pěkný pěškovýlet, zde naše trasa: https://mapy.com/s/bezabeburu