Týden sportu - Orlické hory 7AC 2026 - Den 2

Den 2 – Buzoly, azimuty a potopení Bismarcku

aneb vojenská topografie vstupuje do dějin Černé Vody

Vážení rodičové,

druhý den naší výpravy v Orlických horách se nesl ve znamení dvou slov: vojenská topografie. Ano, čtete správně. Zatímco v běžném školním provozu bývá největší navigační výzvou najít správnou učebnu po suplování, zde jsme se rozhodli pozvednout orientaci v prostoru na zcela novou úroveň.

Dopolední program pro žáky připravili pan učitel Honza a paní učitelka Ráďa, kteří se ujali nelehkého úkolu: vysvětlit dětem, že mapa není jen barevný papír, buzola není kapesní talisman a azimut není exotické zvíře z oblasti Střední Asie. Dopoledne tedy probíhaly workshopy zaměřené na práci s mapou, buzolou, orientaci v terénu a schopnost alespoň přibližně poznat, kudy vede cesta, aniž by člověk okamžitě sahal po Google Maps. Což zde ostatně nejde. Signál stále neexistuje, a tak jsme všichni odkázáni na staré dobré metody: oči, mozek, mapu a občas i zoufalý pohled na učitele.

Odpoledne pak přišla praktická část. Celkem jedenáct skupin se vydalo na krátký testovací orientační pochod po místech, která má pan učitel Ondra spojená s vlastními vzpomínkami, neboť v tomto kraji vyrůstal. Tím pádem se z obyčejné orientační vycházky stal částečně i paměťový návrat do dětství, jen s tím rozdílem, že tentokrát za ním šly skupiny dětí vybavené mapou, buzolou a výrazem „snad víme, kam jdeme“.

Dobrá zpráva: všechny skupiny došly.
Ještě lepší zpráva: došly tam, kam měly.
A úplně nejlepší zpráva: nikdo nebyl nucen zahájit nový život v Orlických horách pod krycím jménem Lesní člověk.

Tímto můžeme konstatovat, že orientační část výcviku byla úspěšně splněna a morálka výpravy zůstala zachována.

Včerejší hypotéza, že „voda je skutečně studená a venkovní teplota zatím není úplně koupací“, však vzala dnes odpoledne definitivně za své. Stačilo, aby se mladí jinoši Řezy, Krištof a Luky Janek sebrali, nasedli do kánoe a začali uprostřed nádrže simulovat potopení bitevní lodi Bismarck. Netrvalo dlouho a původně poklidná vodní plocha se proměnila v prostor spontánního paddleboardingu, skoků do vody, válečných výkřiků a různých forem testování lidské termoregulace.

Nutno dodat, že vodní nádrž si i dnes zachovala svůj charakter. Vypadá krásně, láká nevinně, ale teplotně působí dojmem, že byla naposledy vyhřívána někdy v době ledové. Přesto se našlo dost odvážlivců, kteří se rozhodli, že když už jsme na výletě, je potřeba prověřit nejen mapové dovednosti, ale i odolnost organismu. Část výpravy tedy statečně vstupovala do vody, část výpravy je povzbuzovala ze břehu a část výpravy se držela osvědčeného bezpečnostního pravidla Martina Nováka: „Když je něco studené, nemusím do toho lézt, abych tomu věřil.“

Celkově ale dnešní den nabídl opravdu krásnou kombinaci všeho, co jsme si od výletu slibovali. Idylka u penzionu je skutečně skvostná: bývalá obecní škola, louky, lesy, prolézačky, hasičská nádrž, sportovní výkony, buzoly, azimuty, mapy, smích, mokré boty a občasný pohled učitele, který mlčky přemýšlí, jestli by nebylo snazší chovat ovce.

Zároveň je ale radost sledovat, jak děti fungují mimo běžný školní režim. Mluví spolu, hrají hry, pobíhají venku, zkoušejí nové věci, orientují se v terénu a občas i dobrovolně zjistí, že fyzika, zeměpis a zdravý rozum mají v přírodě poměrně rychlou zpětnou vazbu.

Zítřek nás čeká velký. Vyrážíme na pěší výlet do mystického Neratova. Celkově bychom měli našlapat přibližně 21 kilometrů i s návratem, takže půjde o pěší výkon, který už se nebude dát odbýt větou „to je jen kousek“. Cesta nás zavede i přes místa spojená s rokem 1938, a tak se náš týden sportu, pohybu a pobytu v přírodě krásně propojí i s dějepisným přesahem. Pan učitel dějepisu v nás se těší. Nohy možná o něco méně, ale ty se nikdo neptal.

Doufáme v přízeň počasí, pevnou morálku výpravy a rozumný počet vět typu: „A kdy už tam budeme?“

Zatím zdravíme z Černé Vody, kde signál stále není, ale zážitků máme na rozdávání.