Plavecký výcvik, den 4
Deník kapitána plaveckého výcviku, hvězdné datum 17. 06. 2021, zápis čtvrtý.
Zásoby se tenčí. Výdej sladkostí na příděl, začíná v posádce vzbuzovat sem tam místa vzpoury, nicméně tu kapitán řeší vždy kompromisní domluvou s buňky odporu. Po včerejším odpočinku, je dnes potřeba vyrazit na další objevnou expedici, do místní regionální državy, města, které je delší než širší. Ano, je to Pec! Zároveň je potřeba doplnit zásoby, protože slovy některé, velmi ukecané, hyperaktivně rychlé, části mužské části posádky: „proč vozit kapesné domů žejo..“ je posádka odhodlána podpořit lokální cash flow v regionu, i za cenu svého žoldu.
Plán je jasný: dopolední prográmek s hrou na maršály, potápěčský výcvik, oběd, povinné testování a hurá do hlubin města. Kolik na výlet máme času? Dvě a půl hodiny, to musíme dát.
Sportovky dopoledne proběhly extra rychle, zranění byla standardní, nijak rozsáhlá. Jen jsme se nějak nemohli dopočítat, a tak jsme si říkali, že se nejspíš staly potravou pro žraloky místní zátoky… Při odchodu zpět do kajut, kde se měla posádka přesvléci do vodních oděvů jsme ale zjistili, kde se stal problém. Tři naše plavčice, byly zamknuty na ubikaci, ale jelikož se jedná o velmi klidné, rozvážné a zkušené ženy, které věděly, že volat z oken nemá na tlupu metajících šelem cenu, daly si individuální sportovní trénink v triu Juli-Marta-Moni. Vyšetřovací komise nezjistila, že by se jednalo o úmysl, zámysl, ale ani moc velkou mysl, a tak nehodlá v této situaci obvinit nikoho z posádky. Dámy dostaly extra příděl mariňáckých keksů a v plaveckém oděvu se již hrnuly v první řadě do vody. Stává se …
Po vodním slalomu, potápěčským zkouškám, které se rovnají snad i těm nejtvrdším výcvikům US NAVY SEALS, se naše potápěčské komando oddalo obědu. Asi je hnala touha, poznat místní velkoměsto, protože oběd do všech zahučel, jak japonská torpéda do pacifické flotily v Pearl Harboru v prosinci 1941.
Po krátkém slehnutí, jsme šli udělat snad jedinou, méně příjemnou povinnost, kterou zde máme – ano, opět to testování na kurděje, kterým se pracovně přezdívá COVID. Vše proběhlo opět negativně, a tak se celá posádka vystrojila a připravila na odchod do terénu. Plán byl ambiciózní – 13:45 start, trasa 1,6 km s klesáním z cca 1000 m.n.m. na 773 m.n.m., hodinku rozchod a pak fofrem na ubikace, pro druhé kolo demoličních podvodních operací. Začátek šel dobře, šlo se z kopce. Chromda zas zapomněl jelení liz, Viky batoh a Štěpán peníze. Stává se. Po slanění z poslední skály jsme se octili, díky přesné navigaci, kterou již zajišťovala prověřená kartografická skupina našich žen z kajuty 606 (jmenovitě Síma a Nikol) v centru tohoto městského nudlovitého útvaru. Důstojnický štáb vydal rozkaz, pravidla, poučení a posádka se vydala vstříc všemu, co mělo ve svém názvu „shop“. Během nekontrolované zábavy se toho stalo mnoho. Potkali jsme část posádky v místní zmrzlinárně, s další části v místním supermárketu, kde ceny dosahují snad i na Pařížskou ulici v Praze. Hrůza, kapesné dochází, čipsy taky. Vlastně to vůbec nepomohlo frustraci z přídělového systému, který byl zaveden, vlastně to ani nepomohlo finanční gramotnosti – ale ty výhledy a fyzička po zdolání tak velkého převýšení dolů i nahoru, ta je k nezaplacení. Po vykoupení půlky Pece a rozebrání hypotéz „proč je to tu dražší, než balení čistého vzduchu z Tater“ jsme vyrazili vstříc feratovému výstupu zpět. Jelikož slunce drtilo čela a teploty všech, rozhodli jsme se pro rozdělení na dvě skupiny: Moudrá a rychlá.
Moudrá postupovala po asfaltové mírně stoupající cestě, kterou vedla kapitánka naší výpravy. Ochranu zajišťoval dělostřelecký lodní pluk Jindry, Matěje, Matouše P. a Tomka. Lékařský personál pak zbytek žen. Rychlá skupina pod vedením zkušených horalů Štěpána, Matouše a Nikol se Símou, astmatickým záchvatem obdarovaným panem učitelem, se drápala stejnou cestou, kudy jsme přišli, tedy napřímo vzhůru. Kratší, ale náročnější.
Závod na úpatí dolní sjezdovky, která vede k hotelu, vyhrála přirozeně horalská skupina, nicméně moudří vědí, že někdy pomalu je lepší. Po vzájemné reflexi, sebereflexi a přeskupení se pak celá skupina drápala již společně, moudře, zpět k hotelu.
Byla zde však jedna bojechtivá skupina, klučičí, která se vsadila, že dojde po delší trase ve stejný čas k ubikacím, co zbytek. Inu, pan učitel celou skupinu jistil zezadu, motivoval, ale přesto jsme se o dvě minuty museli zpozdit, abychom zbytek neztrapnili, že se loudají. Matěj to sice nevydržel a utrhl se nám z vodítka, ale nakonec na nás familiárně počkal. Cestou jsme stihli probrat chlapské věci – jaké auto jede rychleji, jaké skáče dál, jaké hoří líp. Co za grafické karty máme v našich herních počítačích a koneckonců i co jsou žhavé novinky z herní branže.
Po sjednocení u ubikací jsme hned mazali všichni do vody, kde se dokončil potápěčský výcvik. Dorazila to véča, která dala krásnou tečku za dnešním sportovním výkonem.
Tyhle řádky píšu ještě před vypuknutím dnešního večerního překvapení, které mi zde už duní za dveřmi mé kajuty. Ano, není to dělostřelba z bočních děl. Ano, není to ani lavina, ženoucí se po svahu. Ano, neni to ani Jindrův bájný repráček. Duní to ale náramně, takže za případné překlepy, odřeniny a inkoust na papíře, se velmi omlouvám… ano tážete se sami sebe správně, je to, slovy jedné naší kolegyně, slavná DIDŽINA! Co by to bylo za námořnickou zábavu, bez tance na horní palubě, světel v ráhnoví, jak v pražském klubu Retro a DJe, velmi podobnému Arnoštkovi z kultovního filmu Kouř.
Naštěstí zde se bude jednat jen o kouř z podrážek trsající obuvi o taneční parket. Takže mne omluvte, posádková zábava již začíná! Na viděnou zítra, v hlavním přístavu!
