Dějepis tehdy a dnes: co jsem si ze školy odnesl – a co dnes zažívají děti

Když se řekne dějepis, vybaví se mi moje školní léta. Hodiny plné letopočtů, jmen a událostí, které jsme se učili zpaměti. Sešit, učebnice, výklad – a test. Něco jsem si zapamatoval, něco rychle zapomněl. Přemýšlení o dějinách nebo prostor pro otázky jsme zažívali málokdy. A tak jsem měl dlouho pocit, že dějepis je hlavně o faktech, která buď víte, nebo ne. Současně jsem měl štěstí i na paní učitelku, vypravěčku, která nám líčila příběhy a vedla nás k poznávání Prahy.

Dnes mám možnost pozorovat, jak se tento předmět pro­měňuje – konkrétně u nás v ZŠ Kunratice. A musím říct, že mě to těší. Výuku tu vede tým učitelů a učitelek, kteří spolu úzce spolupracují: Kateřina Matoušová, Miloslav Kotrs, Iveta Jeřábková a Ondřej Nejedlý. Každý z nich přistupuje k dějinám jinak, ale spojuje je jedna věc – snaha probudit v dětech zájem, dát jim prostor k přemýšlení a ukázat jim, že dějiny nejsou jen minulost, ale také nástroj k porozumění současnosti.

V hodinách se tu, víc než data, probírají souvislosti. Děti zkoumají příčiny a důsledky, kladou si otázky, hledají odpově­di. Učí se vnímat různé pohledy na jednu událost a přemýšlet, co by samy dělaly v dané době. Někdy se výuka přirozeně od­chýlí od plánu – když se objeví téma, které děti zaujme, třeba aktuální dění ve světě. A učitelé se nebojí na to reagovat. Co mě osobně oslovuje nejvíc, je důraz na zážitek. Ne ve smyslu „zábavy“, ale jako hlubšího prožitku.

Děti analyzují historické prameny. Následně na základě poro­zumění dobovým souvislostem mohou realizovat vlastní nápady a být ve výuce kreativní a zároveň ctít historickou pravdu. Učeb­nice mají své místo, ale nejsou jediným a ani hlavním zdrojem.

„Mě nejvíce bavila hodina, kdy jsme hráli rolovou hru na francouz­skou revoluci. Někdo byl šlechtic, někdo chuďas, někdo kněží a pak jsme se hádali, kdo má větší moc. Shodili jsme Bastilu z krabic a zahájili revoluci, nakonec jsme symbolicky popravili krále s královnou,“ řekla mi nedávno jedna ze žákyň osmého ročníku. Přesně v tom vidím smysl. Když se děti v dějepise smějí, diví, přou se nebo tvoří, není to ztracený čas. Je to čas, kdy se učí přemýšlet o světě i o sobě.

„Překvapilo mě, že dějepis končíme v budoucnosti, kdy jsme byli účastníky historické konference v roce 2050. Na této konferenci jsme vystupovali jako pamětníci covidu-19 a taky historikové, kteří uvádějí na pravou míru některé nespolehlivé vzpomínky pamětníků. Také nás tahle konference připravovala na rozhovor s pamětníkem z naší rodiny, máme se ho ptát, jaký byl jeho život v období komunismu,“ řekl mi jeden z deváťáků na chodbě. Tohle je právě kouzlo vý­uky, která staví na vlastní činnosti a zvídavosti. Děti si historii takřka „osahají“ a vztáhnou ji k sobě. Podstatné je, že vedená  výuka umožňuje dětem poznávat samy sebe a hledat odpovědi na otázky, které při učení formulují.

A jak se pozná kvalitní výuka dějepisu podle těch nejpovo­lanějších? „Takovým důkazem pro mě je to, že děti v hodině mají prostor klást otázky bez ostychu a strachu a že kladou dobré otázky, na které se snaží a umí hledat odpovědi. Dál vidím kvalitní výuku dějepisu i v tom, že aktivita dětí nezačne a neskončí se zvoněním,“ uvedl Ondřej Nejedlý pro časopis Heroine.

Nemyslím si, že bychom tehdy měli špatné učitele. Doba byla jiná. Ale když dnes vidím děti, které se na dějepis těší, které si odnášejí víc než jen známku z testu, mám z toho ra­dost. A věřím, že právě tímto směrem by se dějepis mohl a měl ubírat.

Vít Beran a Kateřina Matoušová, pedagogové ZŠ Kunratice
_{Také v Kunratickém zpravodaji_3-2025}