Jak se děti učí? Společná reflexe učitelů na letní škole

Co si po prezentacích uvědomuji k tomu, jak se učí děti?

Dva dny jsme se věnovali objevování gramotností a kompetencí. Seznámili jsme se s pomůckou, která vznikla v odborném týmu projektu Pomáháme školám k úspěchu, a díky ní jsme pronikli do elektronické podoby revidovaného RVP. Diskutovali jsme o tom, jak to, co popisuje revidované národní kurikulum, souvisí s tím, co a jak se učí naši žáci, jak jim výuku plánujeme, vedeme a vyhodnocujeme.

Pro závěrečnou reflexi dne jsme využili Mentimetr. Odpovědi z Mentimetru jsme nechali přečíst a analyzovat umělou inteligencí. Ta napsala, že i přes místy opakující se formulace vznikl pestrý a zároveň souznějící obraz toho, jak děti vnímáme při jejich učení. Když se odpovědi seskupí a shrnou, vystupuje z nich několik velkých linií:

1. Podmínky učení dětí

• Bezpečné prostředí: děti se učí tam, kde je respekt, odpovědnost a kde cítí, že mohou zkoušet, chybovat, objevovat a růst.
• Motivace a smysl: děti potřebují vědět „proč“; bez motivace a smysluplnosti se učení nedaří.
• Radost a zájem: děti se nejvíc učí tehdy, když je to baví a mohou se zapojit s nadšením.

2. Proces a postup

• Krok za krokem, postupně, gradace, kontinuum – děti se učí v čase, vracejí se k tématům a postupně si je prohlubují.
• Pozorování, zkoušení, prožitek – učení je nejúčinnější, když si děti věci vyzkouší, prožijí a mají možnost hledat vlastní cesty.
• Nápodoba – děti se učí tím, co vidí; dospělí jsou pro ně vzory, jak se učit a jak jednat.
• Každý po svém – každé dítě má vlastní tempo a cestu, chyby jsou přirozenou součástí učení.

3. Obsah a směřování

• Komplexnost: děti propojují oborové znalosti, kompetence, gramotnosti i měkké dovednosti.
• Kotva v kompetencích a v novém RVP: rámec pomáhá směrovat to, co a jak se děti učí.
• Autenticita: děti poznávají svět kolem, tvoří, komunikují a přinášejí vlastní pohledy a tvorbu.
• Životní rozměr: učení dětí nekončí ve škole – je to celoživotní proces, který jim dává smysl i mimo vyučování.

4. Role učitele a školy

• Provázení a vytváření příležitostí – učitel není jen „předávající“, ale tvůrce prostředí, v němž se děti mohou aktivně učit a zkoumat.
• Inspirace – děti potřebují dospělé, kteří jdou příkladem a ukazují, že učení má hodnotu.
• Sdílená odpovědnost – děti získávají široký rozvoj díky tomu, že učitelé různé oblasti uchopují rozdílně, ale společně tvoří celek.
• Kultura školy – děti cítí, že je normální, když jim učitelé rozumí a podporují je v učení; škola vytváří prostředí, kde je to samozřejmé.

5. Pocity a reflexe

• Hrdost – děti mají z učení radost, učitelé vidí, že „děláme to na výbornou“.
• Vděk a humor – spolupráce přináší lehkost a blízkost („Díky Karle!“, „Vracejte hlavně ty podšálky“…). (Čirou náhodou se reflexe zúčastnil pan Prof. Karel Rýdl.)
• Realismus – děti i učitelé čelí nárokům dnešní doby; je důležité přijímat, že nemůžeme chtít 100 % výkon od každého, ale hledat rovnováhu a smysl.

Celkové vyznění:

Role učitele je spíš provázet, modelovat a vytvářet příležitosti, než pouze „učit“.

Ve škole se díky sdílené kultuře daří, že gramotnosti, kompetence a hodnoty prostupují každodenní výuku – stává se to „novým normálem“.