Eva Hilčerová – paní učitelka, která zasvětila kunratické škole celý svůj život

Jak začala Vaše učitelská kariéra?

Chtěla jsem být učitelkou, protože jsem z učitelské rodiny. Proto jsem vůbec neuvažovala o jiném povolání. A možná i proto, že jsme se neustále stěhovali a já jsem se musela pořád učit s někým novým vycházet, tak mi to pomohlo k výběru učitelské profese.

Z gymnázia jsem šla na pedagogickou fakultu v Praze na obor biologie – chemie. Paní profesorka na gymnáziu mě přesvědčovala, jestli nechci zkusit přírodovědeckou fakultu, abych učila na gymnáziu. Ale mě vždycky lákaly spíš děti, které se teprve utvářejí. Říkala jsem si, že bych ráda působila nejenom jako vědec, ale také jako někdo, kdo může děti ovlivnit trochu i ve vztahu k životu, k druhým lidem, k přírodě. A díky vztahu k přírodě, kdy jsem se začala zabývat environmentální výukou, jsem se stala i environmentální koordinátorkou.

A kdy jste nastoupila do kunratické základky?

Bylo to v září roku 1979. Jsem opravdu nejdéle sloužící učitelka v kunratické škole. V roce 1978 jsem odpromovala, narodila se mi dcera a hned rok na to jsem nastoupila, protože jsem se bála, že všechno zapomenu, takže jsem se do práce skoro hnala. A pak jsem to proložila ještě dva roky pauzou, když se mi narodil syn. Takže kromě mateřské jsem od roku 1979 pořád tady.

Jaké byly Vaše začátky?

Já jsem se neskutečně těšila. A snad i díky tomu těšení se z učení jsem nikdy nelitovala, že jsem zvolila tento obor. Nikdy se mi nestalo, že bych chtěla odejít. Někdy se mě ptají: „Kdybys neměla tohle povolání, co bys dělala?“ Tak já vždycky říkám, že by se mi líbilo prodávat kytky, protože je mám ráda. Ale to říkám jen, když se mě někdo zeptá.

Učila zde v Kunraticích i Vaše maminka. Jaké to bylo, ji mít za kolegyni?

Byla generací žen, které se dvěma dětmi odcházely do důchodu v 54 letech. A v důchodu vydržela asi rok. No ale, když si její kolegyně udělala úraz s kolenem, tak se vrátila na zástup a zůstala tady asi deset let. Ale byla to taková přísná paní učitelka. I můj muž mě na to v žertu upozorňoval, aby mi nedělala špatné jméno. Přesto jsme tu mnoho let spolu učily. Jezdily na školy v přírodě, na výlety. Já jí říkala Evo, ne maminko. A vůbec nám to nečinilo žádné problémy. Na počátku mé kariéry mi hodně pomáhala s přípravami na vyučování. A i když potom v sedmdesáti letech odešla do důchodu definitivně, tak jsem za ní chodila s konzultacemi a se žádostí o rady.

Jak se za ty desítky let, podle Vás, změnilo základní školství?

Změnila se technika, pomůcky jako takové. Ne všechny staré pomůcky byly špatné. Když jsem měla biologii, tak jsem hodně využívala anatomické obrazy, které byly jasné a jednoznačné. A když jsem před dvěma lety učila, tak jsem tyto obrazy kombinovala s interaktivní tabulí. Některé byly dokonce názornější. Dnes se hodně používají nejen interaktivní tabule, ale i další moderní pomůcky, které na naší škole jsou, jako mikroskopy, lupy a další elektronická zařízení. Když to srovnám se svou diplomovou prací na fakultě, kdy jsem si vyráběla z moduritu buňku, na fólii na zpětný projektor jsem si malovala různé obrázky, na magnetickou tabuli magnetogram. Ale tohle všechno je minulost a dneska se žáci i učitelé setkávají s těmi nejmodernějšími pomůckami, které jim pomáhají při výuce. Ale to je normální, mění se doba, mění se i věci ve škole i způsob, jak je děti používají.

Ale druhou věcí, která se ve škole mění, je vztah učitel – žák. Dřív asi děti neměly tak blízký vztah s učitelem, jako mají dnes. Tím, že jsou vychovávaní k určité demokracii, tak se nebojí něco říct. Učitelé sice zůstávají osobnostmi, ale přeci jen jsou v pozici, že daleko víc naslouchají dětem. Což samo sebou nese i negativum, že někdy žáci neznají svou určitou míru.

Jaké jsou dnešní děti? 

Děti jsou vždy zvídavé. A když se pro ně dobře naformuluje zadání, tak je člověk překvapen, co jsou schopny dát dohromady. Hodně dětí se i zajímá o to, co se děje ve společnosti. Je na tom asi hodně znát, jak se s nimi pracuje od mateřské školy a prvního stupně. Stejně tak při práci ve skupinách, kde mají rozdělené role, vytvářejí nové věci, snaží se vyvozovat, rozebírat texty. A právě tady mi připadá, že se myšlení dětí hodně posunulo.

A to je jiné oproti dřívějšku? Toho nebyly schopny?

My jsme to totiž dřív takto nezkoušeli. Především způsob výuky byl úplně jiný. Třeba by toho byly schopny, ale rozhodně k tomu nebyly vedeny odmala jako dnes. Nepodporovala se tak moc samostatnost, nebojácnost, říct si svůj názor, diskuse s učitelem. Dříve to bylo určité dogma, že se s učitelem nediskutuje.

Jaký je vztah žáků a učitelů v kunratické škole?

Jsou různí žáci, různí učitelé. Jsou učitelé přísní a jejich vztah k žákům má určitý prostor a jsou učitelé, kteří jsou k žákům hodně kamarádští. Je potřeba najít určitou hranici. Já vždy prosazovala to, že když chci, aby se ke mně lidi chovali slušně a s úctou, musím se i já k nim takto chovat. A děti musí vědět, že si jich učitel váží a dá jim určitý prostor k vyjádření a nesmí se nad ně vyvyšovat. Autorita se totiž vytváří jinak.

Co dělá školu bezpečným místem pro děti?

Bezpečný vztah s učiteli. Že žáci vědí, když se něco nedaří, tak to můžou říct, a hlavně se nebojí sdělit svůj názor. To si myslím, že je nejdůležitější.

V čem spatřujete největší problém českého školství?

Vadí mně třeba inkluze. Jsou děti, které v rámci inkluze do školy patří, ale jsou děti, které by měly opravdu mít svoji školu, kde mají menší nároky a kde vědí, že prostě dojdou do svojí devítky a jdou potom na nějaký svůj učební obor. A jsou vlastně šťastné.

​Ale kunratická škola je trochu mimořádná. V čem Vy tu spatřujete výhody oproti národnímu průměru?

Co já vidím v Kunraticích jako dobré, je počet potřebných asistentů. Nebo učitelů, kteří jsou vyčleněni na párovou výuku. To je pro děti užitečné, protože vždycky ve třídě je učitel párové výuky nebo asistent. Ten pomáhá většinou nejenom tomu dítěti, na které je vyčleněn, ale pomáhá i druhým dětem, když je potřeba. A moc mě mrzí, že ve školství peníze často nejsou a to, co je např. u nás v kunratické škole běžné, to jinde ve školách ne všude mají.

Zbývá Vám čas na rodinu, vnoučky, koníčky, sebe?

Kromě keramiky v základní škole chodím ještě na břišní tance. To jsou mé dvě základní aktivity. Kromě toho máme u domu zahrádku. A jezdíme na chalupu do Golčova Jeníkova, kde taky pracuji. A samozřejmě na vnoučky nesmím zapomínat. Jeden je v Praze, ten chodí taky do ZŠ Kunratice a dva jsou na Moravě. Těm se věnuji, jak jen to jde.

Co pro Vás škola v Kunraticích znamenala nebo znamená?

Byl to pro mne velký kus radostného života. Protože když si člověk uvědomí ten den, kolik z toho prospí a kolik z toho je bdělý, tak se dá říct, že většinu života člověk prožil v Kunraticích ve škole, nežli s rodinou. Ale nemám tam žádné ALE. Protože si nemyslím, že by to rodině nějak vadilo. Pravda je, že manžel občas trochu bručí, ale vidím i na mých dětech, že vidí, že jsem spokojená a spíše se mě vyptávají, než aby to kritizovaly. Navíc oba na zdejší školu chodili, takže vědí, že to je můj opravdový kus života.

Máte nějaké přání škole k jejím 90. narozeninám?

Aby měla stále vynikající učitele, které to povolání baví, kteří mají dobrý vztah k dětem, a aby měla takové žáky, z kterých aspoň většina bude chodit do školy s chutí, a budou na ni dobře vzpomínat. A protože si získala dobré postavení mezi pražskými školami, tak stále dobré vedení, které by jí v této pozici i nadále udrželo.

Ivo Rikačev - zdoj: zpravodaj-kunratice_5-2025_nahled.pdf